Vločka

Z nebe padal sníh. Padal Tiše k zemi v bezvětří, laskavě a konejšivě… Padl na stromy, na široké a rovinaté lány, na domy, zkrátka na vše pod šedou zimní oblohou. Halil krajinu do bílé. Padl i na střechu velké budovy s okrovou fasádou, co sama o sobě vypadla jako velká sněhová vločka.

Na rozdíl od těch sněhových, které mají vždy 6 paprsků, byla tahle osmiramenná. Z výšky to tedy mohlo vypadat jako podivná gigantická sněhová vločka nebo obří pavouk, podle toho, jaký je naturel pozorovatele a jeho náhled na svět kolem.

Jednotlivé vločky mu dopadaly na tváře a nos, kde se chvilku udržely a pak roztály v malou krůpěj vody.

Každá sněhová vločka je úplně jiná. Na světě by se nenašly dvě stejné. V tom se podobají nám lidem, zvířatům, vlastně všemu kolem nás.

Ten, kdo je někdy viděl pod mikroskopem, žasne nad jejich symetrií a křehkou, pomíjivou krásou. Na tom, jak bude každá z nich vypadat, se podílí tři základní vlivy. Jsou to teplota, okolní vlhkost a tlak vzduchu. Podobně jako u člověka, jehož povaha je ovlivňována temperamentem, výchovou a interakcemi s okolním světem, jimiž získáváme zkušenosti.

Vrozené dispozice a výchova je něco, co jedinec nemůže ovlivnit. Ovlivnitelné jsou pouze reakce na podněty, jež přicházejí z okolí. Ty je ovšem také těžké změnit. V každém z nás totiž žije netvor, který nás ovládá. Je složen z tisíců drobných střípků, starých křivd, obav a nedostatku lásky.

Netvor skrze ně promlouvá našimi ústy. Je těžké ho přemoct, ale prý to jde.

Zabere to celý lidský život… Je to boj bez konce.

Stál před budovou s velkou železnou bránou a vdechoval poslední doušky studeného vzduchu, který šimral v nose. Rozhlížel se kolem a měl pocit, že se dívá na nějaký film. Díval se na tu velkou železnou bránu. Měl posledních pár minut. Pak musí jít. V životě je jen pár věcí, které člověk doopravdy musí a tahle k nim patřila. Sevřel ruce v pěst a pak je zase povolil. Ohlédl se a s lehkým úsměvem, který ho stál zbytek sil, zamával. Pak zazvonil, brána se otevřela a on vstoupil do temnoty. Tudy jeho cesta pokračovala.

Všechno jednou dobře dopadne a všichni se jednou vrátíme tam, odkud jsme přišli.

Uteče to jako voda…